Male

24. 7. – 20. 9. 2025

FILIP ČERNÝ | PAVEL FORMAN | ZBYNĚK SEDLECKÝ | MAREK SCHOVÁNEK | ADAM ŠTECH | LUBOMÍR TYPLT

Kurátor: Tomáš Koudela

Figurální obraz z výtvarného světa nikdy nezmizel. Možná byl na chvíli teoreticky marginalizován, zpochybněn nebo označen za přežitý, ale zůstával – jako instinkt, jako rukopis, jako konstituční prvek vizuální zkušenosti. Výstava male se tímto proudem nesnaží vracet. Spíše tiše připomíná, že žádný skutečný návrat není třeba. Obraz figury byl vždy přítomen – jako tiché jádro, které nemuselo dokazovat svou oprávněnost.


Šest autorů – Filip Černý, Pavel Forman, Zdeněk Sedlecký, Marek Schovánek, Adam Štech a Lubomír Typlt – se ve svých vyzrálých rukopisech pohybuje v širokém spektru současné figurace. Od introspektivního realismu přes konceptuální fabulaci až k formálním experimentům s fragmentem či digitálním glitchem. Jde o setkání výrazných malířských identit, které využívají tradiční figurální jazyk nikoli jako útočiště, ale jako otevřenou výpověď o současnosti.


Výstava vznikla jako letní kolegiální konstelace –nikoli kurátorský monument, ale sevřené gesto sdílení. V omezeném výstavním prostoru přitom zaznívají jak díla středního formátu, tak i velkoformátové plochy s výrazným výtvarným tahem. Výběr není souhrnem ani přehledem, ale v daném kontextu maximálně artikulovaným rámcem, v němž malba figury neztrácí nic ze své přesvědčivosti.

Figurace zde nepůsobí jako estetická reminiscence. V intenci slov Petera Schjeldahla (The Hydrogen Jukebox, 1991) jde o „setkání s obrazem jako událostí vidění“ – nikoli jeho znakovou náhražku. A jak upozorňuje Jed Perl (Authority and Freedom, 2022), „malba figury nám připomíná, že jsme tělesní, smrtelní a ve svém způsobu nevyhnutelně političtí“ – což ovšem neznamená, že by výstava male byla manifestem. Spíš naopak.

V pozadí celého výstavního rámce rezonuje i filozofická teze Arthura C. Danta. Po tzv. „konci umění“ podle něj nevstupujeme do období bez obsahu, ale do prostoru pluralitní volby, kde každý výtvarný akt je vědomým rozhodnutím – a právě volba figurální malby, provedená s plnou znalostí historických i současných kódů, má sílu ne ideologickou, ale výrazovou.

Ať už zůstáváme věrní figuře, nebo ji znovu nalézáme, její malířská přítomnost nepochybně neřekla poslední slovo. Upřímně řečeno, taková ambice by byla lichá. Otázka „konce“ byla vždy jen konstruktem – často teorémem vzdáleným jak od samotné výtvarné praxe, tak od diváckého očekávání. Výstava male to nijak nekomentuje. Jen nechává obraz stát – přímý, neskrývaný, zranitelný i sebevědomý zároveň.